Namaluj si moudivláčka

Kdo objeví nový živočišný či rostlinný druh, připadá si jistě jako Adam, kterého hned po stvoření vybídl Hospodin, aby pojmenoval všechna zvířata a rostliny. Někdy se i dnešní člověk octne v situaci, kdy by rád pojmenoval nějaké zvíře po svém. Tak tedy aspoň pojmenuje svého pejska nebo kočku. Alík, Azor, Rex, Blesk, ale třeba i po lidsku, znám třeba pejska Arnošta i Lukáše, ale to mi přijde divné. U koček přece jen převažují jména zvířecí, Micinka, Mourek, ale vlastně také lidská, jako Mikeš, Venoušek či Sísa. Budiž, jsou to přece členové rodiny.

Vymýšlet jména zvířat, to zní lákavě, ale u některých člověka napadá, že autor pojmenování musel být opravdu ve zvláštním rozpoložení. Přírodozpytci se snaží pojmenovávat podle charakteristických vlastností s přihlédnutím k již zaběhlým historickým názvům, třeba kulíšek nejmenší, králíček obecný, pěkně barevný je brkoslav severní, břehule taková či onaká nebo moudivláček lužní (původně prý byl moudiváček, snad proto, že hnízdo usnované jako váček připomíná moudí… tak radši vláček). S cizokrajnými názvy pak může být potíž. Jak vznikl například rypouš sloní? Inu, má rypák a připomíná tlustokožce, ostatně v některých jazycích
to je mořský slon, jako například v hebrejštině – pil jam. Když jsem zmínil rypouše, tak o tom moc doma hovořit nemohu, neboť jsem měl zakázáno jej předvádět dětem.

To mám rád – porovnávat ve slovnících jména různých živočichů, říkám tomu asi trochu nepřesně komparativní lingvistika. Ale zní to dobře, ne?

Ovšem i s pojmenováním, tedy s využíváním odborného názvosloví může jeden někdy narazit. Jako když se krátce po Druhé válce konala v Národním muzeu velká mykologická výstava. Byla na podzim, kdy jsou houbařské žně, všechny exponáty čerstvé. Samý hřib, tedy boletus, ale také křemenáče, kotrče kadeřavé, lišky, jedovatá vláknice Patouillardova. Byl zde i nádherný hřib satan. A v popisku pod ním bližší charakteristika: Nejedlý, ve stáří páchne kozlečinou. Nu a pohroma byla na světě. Výstava musela být z moci úřední uzavřena, a popisek opraven… zůstal pouze „hřib satan“. Někdo snaživý si všiml smíchu návštěvníků, kteří si to vyložili jako narážku na starého satyra, komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého.

Tak se to opravdu stalo, mám to z první ruky, od naší tety, která v té době v muzeu pracovala a i po letech na tu legraci s chutí vzpomínala.

A mimochodem, Zdeněk Nejedlý si takový popisek zasloužil, nakonec to byl ještě docela něžný odsudek, to profesor Václav Černý jej charakterizoval hůře: „to byl opravdu zlý duch českého školství…“ A nejen jeho.

Josef Duben
povídka z knihy Čekání na vítr
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax