Ptačí žháři z Austrálie: Dravci záměrně roznášejí oheň, aby si zajistili kořist. Podívejte se
Je to mazaná taktika, jak si snadno zajistit chutný oběd: některé druhy dravců zneužívají paniky vzniklé při požárech a číhají na vyplašenou kořist. Jakmile z hořícího porostu vyběhne žába či ještěrka, okamžitě se na ni vrhnou. Její manévrovací prostor je totiž kvůli ohni omezený. Při vzniklém chaosu jsou navíc prchající zvířata nepozorná.
„Toho umějí někteří ptáci využít. V ničivých plamenech vidí příležitost,“ říká Ivo Jacobs, evoluční psycholog z Lundské univerzity ve Švédsku. Všiml si toho, když začal spolu se svým týmem zkoumat dění kolem požárem zasažených oblastí v Austrálii. Soustředil se především na ta místa, kde ohně zapalují sami lidé – drobnými řízenými požáry se snaží zbavit půdu suché trávy a podrostu, aby tam mohla vzklíčit nová vegetace.
Video:
„Ukázalo se, že všechna tato místa magicky přitahují určité druhy ptáků – masově se slétají ke spáleništi a číhají na svou šanci,“ popisuje vědec. Jde podle něj hlavně o luňáky hnědé a lasolety bělobřiché, jejich koncentrace se v takových chvílích zvedá v dané oblasti až dvacetinásobně. „Přidávají se ale i jiné druhy ptáků, napočítali jsme jich šestnáct,“ pokračuje Jacobs. Všichni podle něj společně posedávají na trávě kolem spáleniště, případně krouží nad jeho okrajem.
Pro žáby neštěstí, pro dravce hody
Někteří opeřenci se přitom ke spáleništi stahují až z velkých dálek. „Zdá se, že dokážou požár nějakým způsobem zaregistrovat – pravděpodobně díky stoupajícímu dýmu nebo jeho pachu,“ uvádí Jacobs. Vědí totiž, že se jim to vyplatí. „Dravci zvládnou během požáru ulovit v průměru desetkrát víc kořisti za hodinu, než obyčejně chytí v běžném dni,“ popisuje vědec ve studii zveřejněné na serveru bioRxiv.
To podle něj ukazuje na fascinující adaptaci zvířat, která dokázala najít i v ničivém živlu výhodu. „Je nadmíru zjevné, že člověk není jediným druhem, který umí oheň využívat ve svůj prospěch,“ uvádí evoluční psycholog. Ostatně domorodé obyvatelstvo si podle něj o podobném počínání dravců vypráví už 40 tisíc let.
Legendy domorodců dokonce praví, že se některé druhy ptáků na požárech samy podílí. „Úmyslně rozdmýchávají oheň a roznášejí ho dál po okolí. Chtějí tak z křovin vyhnat do nejvíce kořisti,“ popsal před časem pro magazín ABC News antropolog v důchodu Kim Akerman.
Na vlastní oči prý viděl, jak se jeden z dravců snáší tiše k zemi, aby v pařátech poponesl hořící větev. „Upustil ji o nějakých pět až šest metrů dál, čímž rozpoutal další šílenství – k prchajícím hlodavcům a obojživelníkům se přidala další zvířata,“ uvedl.
Nasytí se všichni
Toto chování záhy potvrdili i vědci. „Ptačího žhářství“ se podle nich v tropických australských savanách dopouštějí nejméně tři různé druhy dravců – luňák hnědý, luňák pískající a sokol hnědý. „Pozorovali jsme přitom jak sólové pokusy jednotlivců, tak i společné nájezdy několika ptáků. Postup byl vždy stejný – dravec uchopil do drápu či zobáku hořící větev a přenesl ji na doposud netknuté místo,“ popsali věci v magazínu Journal of Ethnobiology.
Nejčastější „ohňovou“ kořistí podle nich byly ještěrky, žáby, plazi a hmyz. Některým dravcům se podařilo lapit i menší ptáky nebo hlodavce. „Další opeřenci, jako je například kakadu růžový, zase využívali toho, že oheň odhalí semena, která pak mohli pohodlně sezobat,“ popisují dál vědci. O hladu v takových chvílích nezůstali ani ptačí mrchožrouti, kteří zase spořádali uhynulé kusy zvířat.
Jsou moudré a fascinující. Co víte o sovách?
Zdroje: server bioRxiv,magazín ABC News a magazín Journal of Ethnobiology.
Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto je ilustrační. Zdroj: vygenerováno pomocí Adobe Firefly