Povídky Josefa Dubna

Předpony neboli prefixy se vkládají před kořen slova s cílem co nejstručněji a co nejvýstižněji  pojmenovat živočicha, anebo předmět, či

Tedy já ne, já už ji mám, ale dovedu si představit, že po přečtení tohoto textu leckdo také zvolá: „I

Povím vám hezkou pohádku o princezně a…  ale začnu raději od začátku. Para daj, daj, daj. Tak tedy o Princi,

Tedy veselo bývá zejména tam, kde je kočka. Ale nejveseleji snad je, když se povléká postel. A zejména když je

Babiččina sestra natočila ucho k oknu a zavolala: „Anna, slepice ztichly, koukneš na dvůr? Není tu  luňák?“ A babička Anna odhodila bramboru, kterou právě škrábala, a vyběhla na dvůr. Ztichlé  slípky se krčily u zdi před maštalí.

Asi nejvýstižnější odpověď by byla: „Jakoby nic.“ Spíš než tvářením se kočka vyjadřuje řečí těla, tj. pohyby, naježením srsti, postavením

Těžko říci, který kraj v Čechách na Moravě či ve Slezsku by bylo možné nazvat krajem slavíků. Však i z

Na co vždy přijde řeč s Míšou, kamarádkou černých kocourků Emouška a Venouška? No, přece na kočky, a na to,

Žili, byli, a dosud žijí na jedné zahradě veselí slepýši. Pravda, těžko přisuzovat plazovi smysl pro humor, ale co si

Vypadá to jako pohádka, ale je to pravda pravdoucí. I když ta starší paní, co přišla o svou kočičku a