Povídky Josefa Dubna

Při pozorování vlaštovek a jejich příbuzných jiřiček mohou přijít na mysl různé otázky. Na jaře, odkud přilétají, na podzim, kam

Sedíme u stolu, když dcera náhle volá: „No, podívejte se, ta moucha si přinesla drobek, usedla mi s ním na prst, a jak si na něm pochutnává!“ Na rozdíl od vosy, která si kousek jídla, nejraději asi masa, odnese opodál, nejspíš do hnízda, a za chvíli se vrátí pro další.

Pozoruji vosy rád. Už jako kluka mě fascinovala jejich těžká polapitelnost, jak dovedou rychle měnit směr, okolo případné dobroty kmitají

Každé ráno kolem sedmé, plus mínus pár minut, se podívám vedle postele a hle, fixíruje mě pohledem naše Sísa. Někdy,

Nejdřív asi každého napadne, že kočky vynalezly siestu, tedy odpolední spánek. Možné to je, kočka umí spát snad nejkrásněji za

Předpony neboli prefixy se vkládají před kořen slova s cílem co nejstručněji a co nejvýstižněji  pojmenovat živočicha, anebo předmět, či

Tedy já ne, já už ji mám, ale dovedu si představit, že po přečtení tohoto textu leckdo také zvolá: „I

Povím vám hezkou pohádku o princezně a…  ale začnu raději od začátku. Para daj, daj, daj. Tak tedy o Princi,

Tedy veselo bývá zejména tam, kde je kočka. Ale nejveseleji snad je, když se povléká postel. A zejména když je

Babiččina sestra natočila ucho k oknu a zavolala: „Anna, slepice ztichly, koukneš na dvůr? Není tu  luňák?“ A babička Anna odhodila bramboru, kterou právě škrábala, a vyběhla na dvůr. Ztichlé  slípky se krčily u zdi před maštalí.