Povídky Josefa Dubna

Jednoho pošmourné dopoledne se „to“ v královském městě stalo. A nebylo to v královském hradě, ani v Jelením příkopu, není

Vídám ji už nějakou dobu, sedává tam každý večer. Když se podívám přes potok, tak ji vždy spatřím, je to

Je to radost spatřit v kulturní krajině starý strom, a ještě když je navíc doupný. Může se v něm skrývat

Nikdo jistě nezpochybní, že je důležité dbát o dobré jméno. Jenže ani při vší snaze nemusí být dotyčný doceněn, či

„Varoval mě tatínek, že nemám každému všechno věřit, a vždycky dodával: Možná, že maminka by to neviděla tak černě, přece

Fenomén bludiště je zřejmě starý jako lidstvo samo. Ten archetypální příběh o Labyrintu, ve kterém čeká na své oběti Mínótauros,

Proč jedni lidé kočky tak obdivují, a jiní jsou vůči nim dost rezervovaní? Těžká otázka, na kterou jsem však najednou,

Co je to za tvrzení? A proč by se měla dobrota kočky posuzovat podle toho, zda klepá, nebo neklepá? No,

Při pozorování vlaštovek a jejich příbuzných jiřiček mohou přijít na mysl různé otázky. Na jaře, odkud přilétají, na podzim, kam

Sedíme u stolu, když dcera náhle volá: „No, podívejte se, ta moucha si přinesla drobek, usedla mi s ním na prst, a jak si na něm pochutnává!“ Na rozdíl od vosy, která si kousek jídla, nejraději asi masa, odnese opodál, nejspíš do hnízda, a za chvíli se vrátí pro další.